Jednoho odpoledne podala Rutendo Manyowa v oblíbeném fast foodu v hlavním městě Zimbabwe pětidolarovou bankovku, aby zaplatila za kuře, hranolky a nealkoholický nápoj v hodnotě 3,50 dolaru. Místo bankovky v hodnotě jednoho dolaru a dvou čtvrťáků na rozměnění však pokladní paní Manyowé podala tři lístečky s názvem restaurace a částkou, za kterou si mohla koupit další jídlo.
Zimbabwe, země, která světu přinesla stamiliardovou bankovku, se dostala do nové fáze měnové dysfunkce. Kvůli nedostatku drobných peněz si podniky začaly tisknout vlastní „peníze“ – útržky papíru, někdy ručně psané, kterými mohou zákazníci platit za budoucí nákupy. Jiní rozdávají drobné v naturáliích, takže zákazníci dostávají krabice s džusem, propisky nebo plátky sýra.
Papírové žetony a další peněžní obchvaty jsou nejnovějším produktem dvou desetiletí extrémně špatné správy zimbabwské měny.
Začalo to na začátku roku 2000, kdy vláda tehdejšího prezidenta Roberta Mugabeho tiskla stále více peněz ve snaze kompenzovat propad zemědělské produkce, který následoval po kontroverzním přerozdělování půdy. Poté, co měsíční inflace dosáhla podle jednoho z měřítek 79,6 miliard procent, vláda v roce 2009 zrušila zimbabwský dolar a začala místo něj používat americké dolary.
Tato změna přinesla několik let měnové stability, dokud Reserve Bank of Zimbabwe nedokázala uspokojit poptávku po amerických dolarech. Peníze uložené na bankovních účtech nebylo možné vybírat v hotovosti a počátkem roku 2019 centrální banka znovu zavedla zimbabwský dolar, čímž změnila úspory a domácí vládní dluhy denominované v amerických dolarech na místní měnu s rychle klesající hodnotou.
Dnes stojí 1 dolar více než 900 zimbabwských dolarů a inflace v lednu dosáhla 230 %. Většina podniků opět požaduje platby v amerických dolarech, ačkoli oficiální měnou v zemi zůstává zimbabwský dolar.
A právě zde se objevuje otázka změny. Zimbabwské komerční banky a centrální banka dovážejí dolarové bankovky pro místní použití, ale jejich velká váha a nízká hodnota způsobují, že dovážet mince ze zámoří je neekonomické. Jednodolarové bankovky – nejpoužívanější bankovky v zemi, kde i před pandemií žilo téměř 40 % lidí za méně než 1,80 dolaru na den – jsou také často nedostatkové.
Zdroj: Unsplash
Papírové dluhopisy se ukázaly jako neuspokojivé řešení. Za prvé nejsou směnitelné. Manyowa, 23letá studentka vysoké školy, strávila 15 minut čekáním u pokladny restaurace Harare Chicken Inn, dokud jiný zákazník nezaplatil 1dolarovou bankovkou, kterou mohla použít na jízdné autobusem domů.
„Je to frustrující,“ řekla Manyowa, když čekala.
Na rozdíl od bankovek, které jsou obvykle vyrobeny z bavlny nebo plastu, papírové žetony také nevydrží delší odstřeďování v pračce.
Adelaide Moyo, novinářka zimbabwských novin, říká, že nejednou našla na svém oblečení, když ho vytahovala z pračky, nalepené vybledlé zbytky poukázek z Chicken Inn nebo místní franšízy nizozemského řetězce supermarketů Spar.
Aby se vyhnula takovým ztrátám, přijímá podle Moyo místo dalších papírových žetonů plátky sýra, omáčku navíc a jednou i vejce natvrdo. Tyto barterové obchody obvykle nenabízejí dobrou hodnotu za peníze, jako například plátek sýra, který ji stál 0,50 dolaru, ale říká, že je to lepší než nosit s sebou nebo ztrácet poukázky z více míst. „Raději si prostě koupíte jídlo,“ řekla.
Podle Warrena Mearese, výkonného ředitele společnosti Simbisa Brands, která vlastní Chicken Inn a několik dalších řetězců rychlého občerstvení, donutila špatně fungující zimbabwská měna podnikatele ke kreativitě.
Rychlá devalvace zimbabwského dolaru způsobila, že neustálé přetiskování jídelních lístků, na kterých jsou uvedeny ceny v amerických dolarech i v místní měně, je příliš nákladné, a proto společnost nainstalovala televizní obrazovky, na kterých se zobrazují jídla a jejich ceny. „Stálo nás to téměř 2 000 až 3 000 dolarů při každé změně cen,“ řekl Meares.
Zdroj: Getty Images
Poukázky Simbisa mají sériová čísla a každých šest měsíců se vyměňují, aby se příliš neopotřebovaly. Ačkoli jim chybí bezpečnostní prvky bankovek, Meares říká, že si není vědom žádných pokusů o padělání těchto poukázek, které se prodávají pouze v hodnotách 0,25 a 0,50 dolaru. „Nebudeme od vás přijímat poukázky v hodnotě vyšší než 3 nebo 4 dolary,“ řekl. „Nestojí to za to.“
Společnost také spustila aplikaci InnBucks, která zákazníkům umožňuje přijímat drobné prostřednictvím chytrého telefonu.
Na žetonech vydávaných společností Spar je složitý vzor a hologramy. Řetězec supermarketů musel vyměnit elektronické visačky na svých regálech, protože na těch starých došly číslice pro zobrazení cen v zimbabwských dolarech.
Menší obchody si za pultem vedou knihu se jmény zákazníků, kterým ještě dluží peníze, nebo si na účtenky čmárají částky, které jim mají být vráceny. Někteří zákazníci si v obavách, že si je prodavač nezapamatuje, začali tyto výměny natáčet na telefon.
Hararský ekonom Gift Mugano tvrdí, že i přes nevýhody čipů jim většina Zimbabwanů stále dává přednost před směnou v místní měně. „Lidé vládě nedůvěřují. Ale ti samí lidé důvěřují soukromému sektoru,“ řekl. „Když mi dají žeton v restauraci rychlého občerstvení, vím, že zítra, až se vrátím, bude přijat.“
Zimbabwská centrální banka a ministerstvo financí na žádosti o komentář nereagovaly.
Když Zimbabwe v roce 2010 formálně přešlo na dolar, mnoho podniků používalo jako drobné jihoafrický rand, který se v té době obchodoval za přibližně 10 randů za dolar. Od té doby se hodnota měny sousední země rovněž změnila – v současné době se obchoduje za přibližně 18 randů za dolar -, což z ní již nečiní vhodnou alternativu.
Zdroj: Globalpressjournal.com
Bankovní karty se také příliš nepoužívají, protože mnoho Zimbabwanů si nyní vybírá mzdu v hotovosti v amerických dolarech v okamžiku, kdy jim přijde na účet. „Zimbabwané mají takové zábavné jméno. Říkají jí NBM banka,“ řekl Mugano. „Národní banka matrací.“
V jednom koutě Harare si Allen Mutonga a malý obchod s potravinami vedle jeho holičství vytvořili vlastní měnovou unii. Když zákazníci pana Mutongy nemají správné bankovky na zaplacení jeho střihu za 5 dolarů, pošle je vedle, aby si nakoupili a dostali drobné prostřednictvím ručně psané poznámky na účtence od majitele obchodu.
„Vezmu si účtenku domů a budu doufat, že druhý den budou mít drobné,“ řekl. Pokud ne, „něco si koupím“.
