Branson se ve škole cítil neúspěšný a v 15 letech odešel ze školy. Nyní je zakladatel společnosti Virgin přesvědčen, že jeho dyslexie byla důvodem, proč se pustil do riskování – přestože do svých 15 let neznal rozdíl mezi čistým a hrubým.
Sir Richard Branson má rytířský titul, karibský ostrov, raketu a několik miliard liber, ale stále se považuje za tak trochu rebela. Když jsem s ním jednou přišel udělat rozhovor do jeho švýcarské chaty, nejznámější britský podnikatel mi přišel naproti po schodech v ponožkách. Tentokrát spolu mluvíme prostřednictvím Zoomu a jednasedmdesátiletý muž má na sobě vybledlé oranžové tričko, které vypadá stejně jako to, které má můj dospívající syn. Je v Maroku ve své kasbě v pohoří Atlas – samozřejmě opálený a s vlasy vybělenými sluncem. Když vypne kameru, zní přesně – až neuvěřitelně – jako Tony Blair. Rozhodně je víc Cool Britannia než Little England.
Zdroj: Getty Images
Branson má sice ve své skupině Virgin 400 společností, které provozují vše od tělocvičen po letadla a dokonce i banku, ale nikdy nebyl typem podnikatele v obleku a kravatě. V 70. letech jeho nahrávací společnost podepsala smlouvu se skupinou Sex Pistols a on je šťastnější, když skáče z letadla nebo se baví se supermodelkami, než když zírá na čísla v zasedací místnosti. V patnácti letech odešel ze školy a léta žil na hausbótu, protože si nemohl dovolit dům – říkal tomu Duende, což znamená „síla přitahovat díky osobnímu magnetismu a šarmu“.
Vždy byl stejně tak značkou jako podnikatelem – narušitelem, který rád „naklání velké společnosti“, jak sám říká. Stále se považuje spíše za outsidera než za součást firemního establishmentu a říká mi, že se během své dlouhé podnikatelské kariéry naučil, že „je možné být Davidem proti Goliášovi a na konci roku zaplatit účty“. Minulý týden navštívil Ukrajinu a setkal se s Volodymyrem Zelenským – ztělesněním odvážného outsidera – a viděl některá místa ruských útoků od začátku „děsivé invaze“ Vladimira Putina.
Branson je hrdý na to, že přijímá nové výzvy, a neustále se snaží překonávat své možnosti, ať už jde o let kolem světa v horkovzdušném balonu nebo o překonání Elona Muska ve vesmíru. „Nerad říkám ne, jsem známý jako doktor Ano,“ vysvětluje a je přesvědčen, že jeho pozitivita je jedním z tajemství jeho úspěchu. „Myslím, že být optimistou je mnohem zábavnější než být pesimistou. Jako vedoucí pracovník je mnohem lepší hledat v lidech to nejlepší, chválit je a obecně být pozitivní. To z lidí vytáhne to nejlepší.“
Přiznává, že k tomu chybělo málo. V důsledku svých odvážných eskapád málem 75krát zemřel a nejednou koketoval s finančním krachem. „Ale život byl mnohem zábavnější, protože jsem říkal spíš ano než ne. Když mi bylo šestnáct, přinesl jsem časopis Student a na zadní straně jsem si nechal vytisknout: ‚Odvážní možná nežijí věčně, ale opatrní nežijí vůbec‘. Od té doby se touto mantrou řídím.“
Zdroj: Reuters
Branson přiznává, že všechno mohlo dopadnout úplně jinak. V den, kdy opustil Stowe – nezávislou internátní školu, kterou navštěvoval do svých patnácti let – mu ředitel řekl, že buď skončí jako milionář, nebo ve vězení. Ukázalo se, že to byla přesná předpověď. Ve svých 22 letech nejenže založil svůj časopis, ale také otevřel síť obchodů s deskami Virgin Records a založil impérium, které mu udělalo jméno.
O několik let později mu ředitel školy poslal dopis, v němž ho žádal, aby sponzoroval nový dívčí internát ve škole. „Odepsal jsem: ‚Ano, pokud ji pojmenujete po mé společnosti,’“ vypráví Branson. Škola se rozhodla, že „Virgin“ není nejvhodnější název, který by měl být vyrytý nad dveřmi ženské ložnice. „Dalších deset let jsem od něj nic neslyšel a pak mi řekl, jak moc lituje, že prostě neřekl ano. Byl natolik hodný, že uznal, že chlapec udělal dobře. Je toho hodně, co je třeba udělat, aby se školní výuka přizpůsobila jednotlivci, a nikoliv přístupu ‚jedna velikost pro všechny‘, jak se děje v současnosti.“
Přestože Branson vydělává miliardy z podnikání již více než 50 let, upozorňuje, že by ho vzdělávací systém, který definuje úspěch čistě akademicky, stále považoval za neúspěšného. Je těžkým dyslektikem, ale diagnóza mu byla stanovena až ve dvaceti letech, dlouho poté, co opustil školu. Jednou, když mu bylo asi osm let, si dělal test IQ a s pobavením vzpomíná: „Myslím, že jsem nevyplnil nic.“ V té době se mu to stalo. Jeho nejranější vzpomínky na vzdělávání jsou: „Díval jsem se na tabuli, viděl jsem jen bláboly a odsunul jsem se na konec třídy, abych se mohl alespoň pokusit nahlédnout někomu jinému přes rameno, jestli bych mohl dostat nějaké známky, ale vůbec jsem nerozuměl tomu, co se děje, a toužil jsem po přestávce, abych si mohl jít hrát.“ Vzpomíná na frustraci, když se snažil číst a psát. Bylo to na konci 50. let, ještě předtím, než byla dyslexie všeobecně známá. „Něco jsem zaměňoval. Lidé nás [dyslektiky] považovali za hloupé. Byl jsem rozhodně na konci třídy.“
Byly to chvíle skutečné krutosti a ponížení. „Dostal jsem nakládačku za to, že jsem nevystupoval. V té době to byly spodky pyžam dolů a klacek. To jsou nepříjemné chvíle pro každé dítě, ale pro mě to bylo kupodivu to nejlepší, co mě potkalo. Znamenalo to, že jsem se v patnácti letech rozhodl, že svět potřebuje časopis vedený mladými lidmi, určený mladým lidem, který by dokázal říct, že nechceme ztrácet čas jen tím, že budeme mít společnost zcela orientovanou na zkoušky – měli bychom se učit věci, které jsou důležité a zajímavé.“
Dlouhá léta se Branson domníval, že jeho jinak zapojený mozek je nevýhodou, ale nyní svou dyslexii považuje za „superschopnost“, která mu poskytla výhodu v podnikání i v životě. „Pokud mě něco opravdu zajímá, dokážu v tom vyniknout,“ říká. „To, že jsem dyslektik, znamenalo, že jsem si už od mládí našel fantastické lidi, kterými jsem se mohl obklopit. Naučilo mě to delegovat. Myslím, že dyslektici jsou obecně kreativnější a umí vidět širší souvislosti. Myslíme trochu jinak než ostatní lidé.“
Zdroj: Getty Images
Jako zaměstnavatel Branson aktivně vyhledává další dyslektiky a spolupracuje s charitativní organizací Made By Dyslexia, aby povzbudil další podniky k pochopení výhod neurodiverzity. Podle průzkumu z roku 2019 je přibližně 40 % nejlépe vydělávajících generálních ředitelů dyslektiků a LinkedIn nedávno přidal „dyslektické myšlení“ na seznam uznávaných dovedností. Během několika dní ji do svých profilů zařadilo více než 10 000 lidí. „Mám vnuka, kterému právě diagnostikovali dyslexii, a já jsem mu mohl zavolat, oslavit to a říct: ‚Je to něco, co máme my dva a co zbytek rodiny nemá,’“ říká Branson. „Rodičům říkám: zjistěte, v čem je vaše dítě opravdu dobré, a nechte ho jít touto cestou, zbytek ho dožene. Nechte je vyniknout v tom, co je baví.“
Během pandemie trávil čas na ostrově Necker, svém domově v Karibiku, a poskytoval svým vnoučatům takové vzdělání, jaké by si přál mít on sám. „Řekli jsme si: ‚Támhle je ibis šarlatový,‘ a pak jsme šli na internet a zjistili si všechno o ibisech šarlatových a o tom, jak byli před sto lety na Britských Panenských ostrovech vyhubeni, pak nedávno znovu vysazeni a jak když se ibis šarlatový rozmnoží s ibisem bílým, vznikne ibis růžový. Pak jsme přešli k plameňákům a želvám obrovským. Prostě jsme se dostali ven a dívali se na věci, které jsou důležité a vzrušující. A to bohužel běžný školní vzdělávací systém příliš neumožňuje.“
Trvá na tom, že školy by měly u dětí rozpoznávat různé vlastnosti a talenty. „Potřebujeme vzdělávací systém, který každého mladého člověka připraví na to, aby se mu v životě dařilo, a ne jen na to, že bude mít dobré známky ze zkoušek. Virgin Group už po lidech nechce výsledky zkoušek a myslím, že ostatní společnosti by měly udělat totéž. S lidmi by se mělo mluvit o jejich osobnosti, o tom, co se děje ve světě, jak dobří budou v motivování a inspirování lidí.“ Jeho děti Holly a Sam (s druhou manželkou Joan, s níž je ženatý od roku 1989) založily charitativní organizaci Big Change, která vede kampaň za reformu vzdělávání.
Branson sice přiznává, že jednou ho dyslexie málem zabila. „Musel jsem se naučit skákat padákem, když jsem chtěl obletět svět v horkovzdušném balonu. Skočil jsem a zcela typicky dyslektickým způsobem jsem zatáhl za páčku, která mě zbavila padáku, a ne za tu, která padák otevřela.“ Naštěstí vedle něj padal ještě někdo další. „Sledoval, kam směřuje moje ruka, a udělal tak trochu supermanský skok dovnitř a podařilo se mu zatáhnout za náhradní padák, takže mě zachránil.“
Ani on nikdy nebyl příliš dobrý ve firemních účtech. „Bylo mi padesát, když jsem měl schůzi představenstva, a to jsme měli možná největší soukromou skupinu firem v Evropě, a když někdo uvedl nějaká čísla, položil jsem otázku: ‚Je to dobrá, nebo špatná zpráva? Jeden z ředitelů mě odvedl z místnosti a řekl: „Richarde, znám tě už léta, nikdy jsem se tě neodvážil zeptat, ale mám pravdu, když si myslím, že nevíš, jaký je rozdíl mezi čistým a hrubým ziskem?“. A já na to: „No, nikdy jsem si to nedokázal přiznat, ale ano, je to tak. Vytáhl list papíru, měl nějaké pastelky, vybarvil ten list papíru modře a řekl: „To je moře.“ A pak jsem mu řekl: „To je moře.“ A on se na to podíval. Pak tam dal rybářskou síť a nějaké ryby a řekl: „Ryby, které jsou v síti, to je váš zisk na konci roku, a zbytek moře je hrubý obrat.“ A pak řekl: „To je ten, co je v síti, to je váš zisk na konci roku. Od té doby si tykám se sítí a hrubým obratem. Uvědomil jsem si, že čistý obrat společnosti Virgin není zdaleka tak velký, jak jsem si myslel.“
