Evropská unie (EU) má za sebou řadu problémů. Velké bankovní problémy měly Deutsche Bank AG (NYSE: DB), Credit Suisse Group AG (NYSE: CS) a prakticky všechny významné italské finanční instituce. Řecko zažilo dluhovou krizi a v důsledku toho hospodářsky utrpělo.
V roce 2016 si Velká Británie odhlasovala vystoupení z EU v rámci hlasování o brexitu, ačkoli Británie není součástí měny euro, protože Britové stále používají britskou libru. Brexit však vyvolal nejistotu kolem obchodních dohod s členskými státy Evropské unie. Evropská centrální banka (ECB) zavedla záporné úrokové sazby v zoufalé snaze podpořit růst a několik let na to evropská ekonomika reagovala poměrně dobře. Pro země platící eurem však stále přetrvávají problémy.
Stav eurozóny
Zdroj: Unsplash
Podle Eurostatu, statistického úřadu Evropské unie, ekonomika eurozóny měřeno hrubým domácím produktem (HDP) v letech 2014 až 2019 meziročně rostla zhruba o 2 až 3 %. HDP představuje celkovou produkci zboží a služeb vyprodukovaných danou ekonomikou. Eurozóna zažila v roce 2017 nejlepší rok za posledních deset let, což ukazuje, že se konečně vymanila z dluhové krize, která ohrožovala euro. Ostatní země, které trpěly po velké recesi v roce 2008, posílily a zaznamenaly nižší nezaměstnanost.
Zatímco eurozóna byla konečně na ekonomickém vzestupu, recese v roce 2020 měla na ekonomiku eurozóny vážný dopad. V důsledku toho se tempo růstu HDP ve druhém čtvrtletí roku 2020 snížilo přibližně o 12 %.
Nezaměstnanost se v červnu 2020 zvýšila na 7,8 %. Míra nezaměstnanosti se však oproti předchozím letům, kdy v roce 2013 přesahovala 12 %, výrazně zlepšila.
Konec schengenského prostoru
Zdroj: Unsplash
Kolaps eura by pravděpodobně ohrozil takzvaný „schengenský prostor“, pojmenovaný podle Schengenské dohody z roku 1995. Na základě této dohody se 26 samostatných evropských zemí dohodlo, že umožní volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu v rámci hranic eurozóny. Ne každý člen EU je zároveň členem Schengenu a ne každý účastník Schengenu je součástí EU, ale kolaps eura by přesto ovlivnil země uvnitř i vně regionu.
Z ekonomického hlediska je možné mít v jedné ekonomické zóně konkurenční měny. Nic například nebrání Němcům nebo Italům obchodovat jak s německými markami, tak s italskými lirami. Tento scénář se zdá nepravděpodobný pouze proto, že konec eura by zvýšil tlak na rozpuštění celého experimentu EU.
Pokud by Schengen padl, země uvnitř eurozóny by musely zavést hraniční kontroly, kontrolní stanoviště a další vnitřní předpisy, které byly dříve v Schengenské dohodě zrušeny. Náklady s tím spojené by se přenesly na soukromé podniky, zejména ty, které jsou závislé na kontinentální dopravě nebo cestovním ruchu.
V rozsahu, v jakém by různé členské země zavedly dovozní kvóty nebo cla, a v rozsahu, v jakém by tato opatření byla recipročně přijata jinde, by došlo k odpovídajícímu poklesu mezinárodního obchodu a hospodářského růstu. Kolaps eura by postihl více zemí než jen ty evropské, i když nejistým způsobem. Ostatní regiony, zejména hlavní obchodní partneři v Severní Americe a Asii, by čelily finančním a případně i politickým důsledkům.
Dopad mimo EU
Zdroj: Unsplash
Mnohé z předpokládaných hospodářských výhod uvnitř EU se nepřenášejí na vnější obchodní partnery. Svobody práce a kapitálu se například nerozšíří do Spojených států nebo Číny, pokud zahraniční spotřebitelé a výrobci nezískají přístup do členské země. V důsledku toho může být obtížné předvídat potenciální dopady, protože je možné, že byrokratický superstát sídlící v Bruselu nahradí ještě silnější prorůstová politika. Na druhé straně by zvýšený hospodářský izolacionismus ze strany nacionalistických hnutí mohl ohrozit mezinárodní podniky a finanční trhy.
V krátkodobém horizontu by trhy na zvýšenou nejistotu pravděpodobně reagovaly negativně. EU je známé teritorium, i když nedokonalé, a trhy mají rády předvídatelnost. V dlouhodobějším horizontu by však trhy mohly z opětovně rostoucí Evropy těžit. V minulosti Evropa v růstu HDP zaostávala za oběma Amerikami, Afrikou, Asií a tichomořskými regiony. Pokud svět po skončení eura vrátí kontinentální Evropě konkurenceschopný hospodářský růst, je velmi pravděpodobné, že z toho bude těžit globální ekonomika.
Přechod zpět k národním měnám
Řecká drachma – Zdroj: Banknoteworld.com
Oficiální termín pro opuštění eura a zavedení staré měny se nazývá „redenominace“. Taková konverze by byla téměř jistě méně komplikovaná než koordinace přijetí eura v roce 2002, ale investoři by se přesto měli mít na pozoru před nejistotou.
Redenominace by znamenala dvě rozsáhlé změny. První z nich je oficiální přijetí nové měny v rámci jednoho státu. To znamená přibližně proporcionální přizpůsobení současných mezd, cen a dalších hodnot novým penězům. Zadruhé by bylo třeba stanovit mezinárodní hodnotu měny na devizových trzích (forex). To vychází z mnoha faktorů, včetně výrobní kapacity jednotlivých národních vlád a relativního rizika devalvace měny.
Je pravděpodobné, že mnoho zadlužených zemí s velkým množstvím zahraničních věřitelů, jako je Řecko, by se snažilo redenominovat, aby snížilo své reálné splátkové břemeno. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je redenominace a okamžité zahájení silné inflace, která by snížila kupní sílu spláceného dluhu. Ekonomové to někdy označují jako „okamžitou vnitřní devalvaci“. Nevýhodou takové politiky je, že v ekonomice devalvované země vyvolává chaos, protože trpí bankovní účty, důchody, mzdy a hodnota aktiv.
Blízké historické paralely lze nalézt po rozpadu Rakouska-Uherska, které stálo v letech 1867 až 1918. Po rozpadu říše mnoho členských zemí doufalo, že si rakousko-uherskou korunu jako měnu ponechají. Bohužel několik nezodpovědných vlád použilo vysoce expanzivní měnovou politiku, aby splatilo vysoké dluhy z první světové války, což v Rakousku počátkem dvacátých let vyvolalo hyperinflaci. Slovinsko, Maďarsko a další země zažily totéž. Do roku 1930 musely všechny bývalé členské země používat novou měnu, často krytou zlatem nebo stříbrem.
Dopad na bankovnictví, forex a mezinárodní obchod
Zdroj: Unsplash
Pokud by jedinou změnou bylo nahrazení eura konkurenčními národními měnami, pak by zrušení eura vyvolalo pouze skutečné dlouhodobé změny v měnové politice, tedy v tom, jak centrální banky řídí nabídku peněz a poskytování úvěrů, aby vytvářely hospodářský růst.
Eurozóna byla původně zčásti prodána díky koncepci vytvoření evropské obdoby amerického Federálního rezervního systému. Zrušení eura by decentralizovalo měnovou autoritu zpět na členské země. Například německá centrální banka by kontrolovala úrokové sazby a peněžní zásobu v Německu, zatímco portugalská centrální banka by je kontrolovala v Portugalsku.
Banky by se mohly rekapitalizovat ve svých národních měnách, ačkoli by pravděpodobně musely udržovat aktivnější devizové zůstatky pro regionální obchod a usmíření. Různé směnné kurzy by změnily relativní hodnoty některých aktiv držených na mezinárodní úrovni a pracovníci na evropských trzích práce s nižší inflací by zaznamenali relativní zvýšení příjmů ve srovnání s evropskými vládami s uvolněnou měnovou politikou. Je například pravděpodobné, že pracovníci ve vysoce produktivním Německu by si mohli snáze dovolit zboží a služby vyrobené v méně produktivním Slovinsku.
Je však nepravděpodobné, že by v případě neúspěchu eura zůstaly ostatní hospodářské politiky beze změny. I kdyby EU technicky přežila, mohla by být zavedena další omezení imigrace nebo obchodu. Strany podporující euro by pravděpodobně utrpěly politické důsledky, což by umožnilo nacionalistickým stranám získat vliv a provádět nové fiskální politiky. Pokud by selhal i Schengen, ekonomické důsledky by mohly být mimořádně rušivé, i když jen krátkodobě.
